Akční umění se začalo rozvíjet v 60. letech nejen jako reakce na komercializaci umění, ale také jako protipól výlučného estetismu minimalistického umění. Pro akčního umělce je rozhodující idea (myšlenka), nikoliv výtvarný proces a předmět.Akční umění zahrnuje různé tendence, která překračují výtvarný a předmětný charakter tvorby. Mezi akce řadíme nejen „živá“ vystoupení před diváky nebo s účastí diváků (happeningy, body art – tělové umění), ale i zásahy a intervence umělcova gesta do krajiny (zemní umění – land art), do životního prostoru s cílem vytvořit nové prostředí s novou myšlenkou (enviromentální umění, instalace). Původ akcí lze vysledovat až v dadaismu či futurismu. K nejznámějším akcím patří například záměrné postřelení amerického umělce Chrise Burdena v roce 1971 nebo tři dny strávené s kojotem v jedné z newyorkských Josephem Beuysemv roce 1974. V oblasti land artu vynikl například umělec bulharského původu Christo, který připravil v roce 1976 instalaci Běžící plot, 40 kilometrů dlouhý textilní pruh natažený v krajině, který byl po skončení akce odstraněn. Všechny tyto umělecké výkony známe jen díky fotodokumentaci.
Fotografická dokumentace happeningů, performancí, body artu a akcí v krajině tedy představuje v rámci fotografie specifickou odnož. Je v ní zřetelná snaha umělců zvrátit komercializaci umění směrem k vyjádření silné myšlenky. V českém prostředí se akční umění nejvíce uplatnilo v období komunistické éry, tzv. normalizace v 70. letech, kdy byla víc než kdy předtím narušena svoboda slova a možnost demokratického vyjádření vlastního názoru. Dominantním výrazovým prostředkem se stalo slovo, hlas, tělo, akce. Zhmotnění pak zajistila již zmíněná fotografická dokumentace. Paradoxem je, že dobové vizuální záznamy a fotografie akcí jsou dnes pro svoji výjimečnost na uměleckém trhu velmi draze oceňovány a stávají se součástí galerijních expozic.
Fotografické záznamy z privátních i skupinových aktivit se však v českém umění objevují již koncem padesátých let 20. století. K průkopníkům skupinových i individuálních akcí bezesporu patřili umělci ze surrealistické skupiny Ra, která byla činná především ve čtyřicátých letech 20. století. Jejich inscenovaná surrealistická „řádění“ zachytil fotograf Miloš Koreček. Koncem padesátých let dokumentovali své privátní hry fotograf Jiří Toman (1924–1972) nebo grafik Vladimír Boudník.
V průběhu šedesátých let, tedy v době relativního politického uvolnění a tvůrčí svobody, se v domácím prostředí naplno rozvíjely nejrůznější druhy aktivit. Fotografie v této souvislosti získala novou roli. Řada autorů ji začala používat pro přesnější vyjádření a zachycení svého záměru. Důležitá byla také snadnost šíření a bezprostřední působivost záznamu směrem k divákovi. Začátkem šedesátých let proslul jako organizátor a hlavní aktér provokativních vystoupení ve veřejném prostoru především Milan Knížák (*1940). Některé aktivity prováděl s přáteli (skupina Aktuální umění / Actual), zdokumentovány jsou například akce na Novém Světě v Praze (Demonstrace pro všechny smysly, 1964). Vzniklé fotografické záznamy akcí Knížák opatřoval autorskými textovými komentáři, vřazoval je do svých prohlášení a manifestů. Jeho akce, které měly ve své době zcela zásadní a emancipační vliv na domácí undergroundovou komunitu, zaujaly i členy mezinárodního hnutí Fluxus.
Spíše privátní charakter měly práce Hugo Demartiniho (1931–2010) z konce šedesátých let. V této době začal autor ve své sochařské tvorbě využívat prvku náhody. Vedle intervencí svých objektů do otevřené krajiny (Akce v krajině, 1968) se také zabýval vytvářením okamžitých a dočasných struktur z dřevěných tyčí, které vznikaly během jejich vyhození do vzduchu (Demonstrace v prostoru, 1968).
Na přelomu šedesátých a sedmdesátých let přenesla své aktivity do volné krajiny Zorka Ságlová (1942−2003). Společně se svým bratrem Martinem Jirousem (1944-2011), hudebníky ze skupin The Primitives Group a Plastic People of the Universe a okruhem umělců ze skupiny Křížovnická škola vytvořila prostorovou a výtvarnou koncepci land artové akce Kladení plín u Sudoměře, kterou se podařilo uskutečnit v roce 1970. Akce odkazovala ke středověké husitské bitvě. Při té ženy husitů na povrch vypuštěného rybníka nakladly souvislou plochu z bílých plen a na ni vlákaly do bahenní pasti nepřátelské jezdce na koních.
Principy dadaismu, absurdního divadla společně s prvky nonsensové a hravé poezie byly typické pro happeningy, které pořádal od poloviny šedesátých let filozof, básník a výtvarník Eugen Brikcius (*1942), jak to dokládá i název jedné z jeho akcí Zátiší s pivem, kterou uskutečnil v roce 1967 na pražské Kampě. Osobitou spojitost fotografie a poezie s land artem dokládají také aktivity Karla Adamuse (*1943). Sólovou akci Hold šlépějím II provedl v roce 1973 na dně vypuštěného rybníka. Fotodokumentace zachycuje proces vytváření linie z kroků a vznik poetického příběhu o nové cestě v krajině.
Významnou roli v rámci domácího akčního umění hrály také happeningy Olafa Hanela (*1943). Autor pracoval s prvky rituálů a živlů. Své akce vykonával v odlehlých částech přírody a za pomoci dalších umělců se pokoušel v duchu tehdy se etablující konceptuální tvorby integrovat svá gesta, činy a objekty do krajiny (Pocta jasným hvězdám, 1971).
V průběhu sedmdesátých let dvacátého století k nám ze západní Evropy pomalu pronikaly další formy konceptuálního vyjádření. V českém prostředí se začaly objevovat projevy body artu – tělového umění. Mezi nejvýznamnější představitele ve své době patřili Petr Štembera (*1945), Jan Mlčoch (*1953) a Karel Miler (*1940). Nejradikálnější aktivity na hranici fyzického ohrožení prováděl Štembera. Součástí jeho akcí se staly i přírodní živly a extrémní povětrnostní podmínky (Přenesení kamenů, 1971). Jako zcela krajní projev body artu lze chápat čin Jana Mlčocha. Ten se během akce Zavěšení – Velký spánek v roce 1974 nechal zavěsit za ruce a nohy se zalepenýma očima a ucpanýma ušima na silonová lana v opuštěném půdním prostoru. Ve sbírce jsou uloženy také záznamy dvou privátních akcí neintervenčního charakteru Karla Milera (Dotyk, 1975; Smetí, 1975), jimiž výrazně přispěl k formulaci českého akčního umění. Specifickou verzi tělesného umění představují také experimenty Dalibora Chatrného (*1925) s magnetem a kovovými pilinami (Magnet v ústech, 1973), jejichž výstupem bylo vytvoření dočasné skulptury na těle autora.
Koncem sedmdesátých let začal provádět své vyhraněné sólové akce Jiří Kovanda (*1953). Autor, který dnes patří mezi naše nejznámější žijící autory v zahraničí, začínal jako outsider nenápadnými akcemi ve veřejném prostoru pro pár pozvaných diváků (díky nim je dnes zachována fotodokumentace). Forma a obsah jeho akcí byla spontánní reakcí na konkrétní situace na ulici, zahrnovala okamžitou interpretaci a obsahovou transformaci nalezených předmětů. Kovanda kladl důraz hlavně na komunikativní charakter akce, méně už na záznam komorních a dočasných instalací (například Kontakt, 1976).
V osmdesátých letech dvacátého století se na české výtvarné scéně objevili další autoři akčního umění, Tomáš Ruller (* 1957), Vladimír Havlík (* 1958) či Miloslav Sonny Halas (1946−2008), kteří volně a často s humorem reagovali na extrémní individuální výkony svých předchůdců nebo se naopak vůči jejich tvorbě osobitě vyhraňovali.