Dokumentární a reportážní fotografie v období od konce 40. až do konce 80. let neměla v bývalém Československu úplně svobodné postavení. Z velké části ji ovlivňovala jak politická situace, tak i informační izolovanost a násilné přerušení kontaktů se svobodným světem. V domácí fotografické produkci ještě v průběhu šedesátých let dohasínala energie čerpající z impulsů předválečných avantgard, ať už máme na mysli lekci surrealismu či civilistní poetiku válečných čtyřicátých let. A v oblasti dokumentární fotografie (samozřejmě vedle oficiálních propagačních záběrů) stále ještě dominoval styl klasicky komponovaných a snadno interpretovatelných momentek v duchu poezie všedního dne. V tomto období tzv. normalizace se jen velmi nesměle prosazoval žánr společensky kritického dokumentu. Pro nastupující novou generaci nezávislých autorů tvořících v sedmdesátých a osmdesátých letech proto byla daleko inspirativnější humanistická fotožurnalistika pěstovaná v okruhu fotografů mezinárodní agentury Magnum Photos. Synonymy fotografického dokumentu se pro mnohé domácí tvůrce stala jména Henri Cartiera-Bressona (1908–2004), Wernera Bischofa (1916–1954) či Davida Seymoura (1911–1956). Cenila se nejen pohotovost a rozhodnost stisknout spoušť, ale především schopnost sociální empatie, analytický přístup k problému, práce ve větších, ucelených cyklech. I přes nepřízeň politické situace se však našla řada respektovaných autorů, kterým se podařilo z komunistické šedi vymanit a vytvořit řadu nezapomenutelných fotografií a záběrů. Často publikovaných mimo oficiální časopisy a noviny. Byli to především autoři, kteří na uměleckou scénu vstoupili koncem 60. let 20. století. Jako například Josef Koudelka (*1938), Markéta Luskačová (*1944), Ivo Gil (*1941) či Pavel Štecha (1944–2004). Především v okruhu těchto fotografů se podařilo propojit prvky pohotové fotožurnalistiky s kritickým dokumentaristickým pohledem. Například Josef Koudelka zachytil v srpnu 1968 invazi vojsk Varšavské smlouvy do Československa, kterou se později podařilo tajně vyvézt ze země. Jeho fotografie byly agenturou Magnum Photos zveřejněny k prvnímu výročí invaze roku 1969 v mnoha mezinárodních časopisech, aniž bylo uvedeno autorovo jméno. Až v roce 1984, po smrti svého otce a v době, kdy hrozba represí pro jeho rodinu pominula, poprvé veřejně přiznal své autorství těchto snímků. Markéta Luskačová se ve své tvorbě zaměřila na dokumentaci komunistickým režimem nepovolených náboženských poutí. Po roce 1975, kdy emigrovala do zahraničí, zachytila barvitý život na pouličních trzích v Londýně nebo osudy menšin ve Velké Británii. Pavel Štecha je autorem společensko-kritického cyklu „Majitelé chat“ z období let 1970–1972, ve kterém zdokumentoval bizarní volnočasové aktivity v komunistickém Československu. K tématu se vrátil znovu po deseti letech, aby fotografoval stejná místa a zachytil změny v nové, demokratické společnosti.

Podobně analytickým pohledem, doplněným o osobní a emocionální vklad, dokumentovali oficiální akce i soukromý život jeho generační souputníci Dana Kyndrová (*1955), Jaroslav Kučera (*1946) a Karel Cudlín (*1960). Kyndrová na počátku 90. let 20. století vytvořila svůj nejznámější projekt – dokument o odchodu sovětských vojsk z Československa. Dále také fotografovala imigranty, ženy a jejich osudy nebo situaci na odlehlé Podkarpatské Rusi. Zúčastnila se mezinárodních projektů srovnávajících život na obou stranách bývalé železné opony. Fotografování v době komunistické éry nebylo jednoduché. Například Jaroslav Kučera byl v roce 1969 při fotografování 1. výročí okupace Československa sovětskou armádou zatčen, surově zbit a několik týdnů vězněn ve věznici na Pankráci a poté souzen jako kontrarevoluční živel.

Zmínění autoři dokumentovali každodenní rituály v totalitním Československu. Jejich fotografie dodnes významně přispívají k pochopení minulosti země. V mnoha ohledech dokreslují obraz české společnosti v nedávné minulosti a přinášejí obecně srozumitelní pohled na lidské osudy v nesvobodném státě, který je sice mnohdy tragikomický, ale přesto humanistický.