Táborové umění – co tvořili vězni koncentračních táborů?

Výraz „táborové umění“ se může na první pohled zdát nepatřičný, protože koncentrační a vyhlazovací tábory byly navrženy tak, aby člověka zredukovaly na pouhé číslo. Aby ho zbavily jeho lidskosti. A přesto, navzdory logice tohoto systému, tam vznikaly kresby, malby, básně, písně, ba i představení. Tato tvůrčí činnost je jedním z nejotřesnějších svědectví 20. století a důkazem, že kultura je někdy poslední formou svobody.

K dílům vzniklým v koncentračních táborech patří jak práce vytvořené na objednávku Schutzstaffel (SS), které byly vystavovány v tzv. Lagermuseu zřízeném Němci, tak i nelegální práce, které vězni vytvářeli tajně, v úkrytu. V tomto kontextu lze umění chápat zároveň jako formu vyjádření silných emocí i jako strategii přežití. Významná část těchto děl vznikla anonymně, avšak jména některých tvůrců známe. Patří mezi ně mimo jiné umělci jako Jadwiga Simon-Pietkiewicz, Maria Hiszpańska-Neumann, Maja Berezowska, Imre Holló, stejně jako Esther Lurie a Dinah Gottliebova-Babitt.

Geneze táborového umění

Příčin rozvoje táborového umění je mnoho a rozvíjelo se více směry. Tato tvorba nevznikla jako organizovaný umělecký směr. Rodila se ze tří vzájemně se překrývajících zdrojů.

Prvním z nich je silná potřeba svědectví a dokumentace zločinů. Mnozí vězni chtěli „zanechat stopu“, popsat realitu, které by svět nemusel uvěřit. Ne každá nelegální tvorba měla dokumentační účel. Mnohá díla vznikala z psychické a emocionální potřeby samotných vězňů.

Druhým důvodem bylo psychické přežití, protože tvorba mohla být způsobem, jak si udržet identitu. Představovala také prostředek proti odlidštění a formu úniku od každodennosti. Lze to chápat jako potřebu regulace emocí, symbolizace a znovuzískávání vlastní agency.

Třetí příčinou rozvoje táborového umění byl nátlak a nástroj moci, neboť se stávalo, že mnohá umělecká díla vznikala na zakázku nebo pod dohledem pachatelů. V táborech existovaly dílny (např. pro technické kresby, tabule, označení) a talent se mohl stát měnou, protože přinášel dodatečný chléb, lehčí práci, šanci na přežití — za cenu závislosti a morálních dilemat.

Proč se tvořilo? Motivy a funkce táborového umění

Táborové umění představuje určitý fenomén. Lze mu připsat také řadu funkcí, které mělo plnit. Především se díky umělcům vězněným v táborech podařilo zdokumentovat každodenní život. Po skončení druhé světové války se tato díla stala podnětem k obžalobám a k prokazování viny pachatelů. Kresby zachycující selekce, apely, baráky, tělesné vyčerpání i „každodennost“ násilí představují vizuální svědectví bestiality. Často vznikaly v utajení, na útržcích papíru, někdy s použitím provizorních nástrojů. Mnozí táboroví umělci se se zalíbením věnovali tvorbě portrétů blízkých či krajin. Do této skupiny můžeme zařadit také jimi zpracovávané náboženské motivy a vzpomínky na rodný domov. Tato část tvorby měla za cíl uchovat paměť světa „před“ druhou světovou válkou.

„To však není vše, neboť písně, satiry a drobná představení posilovaly pocit sounáležitosti a přispívaly k obnově společenství – tedy něčeho, co táborový systém cíleně ničil. Nepochybně byla umělecká tvorba také prostředkem přežití – a to nejen v metaforickém, ale i doslovném smyslu, protože za portrét, ozdobnou pohlednici, nápis či kresbu bylo možné získat chléb, polévku nebo boty. „Barterová výměna“ tak vzkvétala. V rámci táborové ekonomiky představovala díla zdroje, které měly určitou hodnotu a fungovaly jako svébytná forma měny.“

Nelze také zapomínat na to, že táborová správa tolerovala či přímo zadávala určité formy tvorby: dekorace, plakáty či představení, které měly maskovat skutečnost nebo organizovat táborový život žádoucím způsobem. Na některých místech byli vězni nuceni tvořit pro SS, jež využívala jejich umělecké schopnosti k různým účelům. Vytvářeli mimo jiné instruktážní kresby, modely plánů rozšíření tábora, ale také dokumentaci nemocí a lékařských experimentů.

Zhotovovali rovněž práce pro soukromé potřeby příslušníků SS, jako byly portréty, krajiny, blahopřání či dekorativní předměty (mísy, dřevěné kazety), často zdobené symboly Třetí říše. Vyráběli také výzdobu pro táborové úřady, například obrazy a sochy určené k dekoraci kanceláří a bytů SS (např. kanceláře velitele Rudolfa Höße). V této souvislosti stojí za zmínku tzv. Lagermuseum v Auschwitz, které vzniklo na podzim roku 1941 z iniciativy velitele Höße a představovalo nejvýraznější projev tohoto systému. Plnilo trojí, až makabrózní funkci: jako umělecká dílna zadávající práci několika desítkám nadaných vězňů, jako sklad a „galerie“ – neboť se zde shromažďovala jak díla vytvořená na objednávku, tak předměty uloupené deportovaným (židovské modlitební knihy, tality, mince) – a také jako nástroj propagandy.

Lagermuseum mělo ukazovat, že vězni vykonávají práci „odpovídající jejich vzdělání“. Bývalo předváděno oficiálním delegacím. Do činnosti muzea byli zapojeni mimo jiné umělci jako Franciszek Targosz, Władysław Baworski, Józef Putka, Stanisław Korwin-Pawłowski, Stefan Didyk a Bronisław Czech, stejně jako Jan Komski, Moses Blum a Aaron Brün. Spolupráci s Targoszem odmítli mimo jiné Ksawery Dunikowski, Mieczysław Kościelniak a Wincenty Gawron.

Podobná zařízení existovala i v jiných táborech (např. Dachau, Buchenwald), často však měla pseudoantropologický charakter (např. shromažďování sádrových odlitků či „exponátů“ z lidské kůže).

Dina Gottliebova-Babbitt

Příkladem oficiálního umění byla činnost Diny Gottliebové-Babbitt (1923–2009). Byla česko-americkou umělkyní židovského původu. V lednu 1942 byla spolu se svou matkou Janou zatčena a deportována do Terezína, kde obě strávily téměř 18 měsíců, poté byly uvězněny v táboře Auschwitz-Birkenau. Táborový příběh této umělkyně spojený s malbou se liší od dříve uvedených biografií. Dina od nejútlejšího věku projevovala výrazný umělecký talent, což potvrdila i studiem na Akademii výtvarných umění v tehdejším československém Brně. Když se ocitla v Osvětimi, namalovala na stěnu dětského baráku nástěnnou malbu s motivem z populární Disneyho pohádky „Sněhurka a sedm trpaslíků“.

Všiml si toho Josef Mengele, lékař SS přezdívaný „anděl smrti“. Zadával jí malovat akvarelové portréty Romů, které využíval pro své pseudovědecké experimenty. Trval také na tom, aby zdůrazňovala rysy jejich fyziognomie odlišné od „árijských“, což bylo důležité pro rasovou teorii. Dina malovala pomalu, protože si uvědomovala, že spěch by mohl urychlit vyhlazení osob, které portrétovala. Navíc se jim snažila pomáhat, například tím, že se s nimi dělila o chléb.

Spolupráce s Mengem ji zachránila před smrtí v táboře. Podařilo se jí také zajistit přežití své matky, s níž se do tábora dostala v roce 1943. K portrétování Romů používala akvarel a provizorní stojan byl vytvořen ze židle. Jak sama uvedla v nahrávce (Oral history interview with Dina Babbitt) zpřístupněné United States Holocaust Memorial Museum, její talent způsobil, že se stala užitečnou, a ona i její matka se tak „ocitly na seznamu k ušetření“. Po skončení druhé světové války emigrovala do Spojených států. Tam se provdala za Arthura Babbitta (1907–1992), kreslíře pracujícího pro studio Walta Disneyho, který se podílel mimo jiné na vytvoření postavy Goofyho

Modus operandi táborových umělců aneb jak vznikalo táborové umění?

To, že v táborech vznikala umělecká tvorba, neznamená, že měli její autoři volný přístup k materiálům. Ty totiž představovaly téměř nedostupný luxus. Lidé věnující se umění využívali při své tvorbě doslova vše: útržky papíru získané z okrajů formulářů, obalů, a někdy dokonce i z cementových pytlů. K tvorbě sloužily nástroje jako tužka, uhlík, „improvizovaný“ inkoust či barvy. Hotová díla, pokud nevznikala na zakázku Němců, byla ukrývána.

Táboroví umělci prokazovali mimořádnou vynalézavost a zručnost jak v samotné tvorbě, tak v ukrývání hotových děl. Ta byla ukrývána například v dvojitých dnech, v slamnících, ve stěnách, někdy byla v rámci konspirace předávána dalším osobám. Ne všechna díla – stejně jako jejich tvůrci – přežila peklo tábora. Dochované ukázky představují pouze zlomek většího celku. Část z nich byla zničena, spálena či vyhozena. Zachovaný soubor tak tvoří jen fragment. Jak uvádí Barbara Czarnecka:

„Paradoxně – neboť je třeba uznat, že v tak dramatických okolnostech představovala každá tvorba výjimečný jev – se FKL Ravensbrück stal místem plodným pro tvorbu několika výjimečných výtvarnic; při jiném pohledu je však třeba právě ve spojení s tímto táborem, který ‚přijímal‘ četné transporty vzdělaných žen, včetně těch se vzděláním v oblasti umění, hledat ženskou táborovou tvorbu.“

S tímto táborem je spjata tvorba mimo jiné Éliane Jeannin-Garreau, Niny Jirsíkové, Jeannette L’Herminier, Violette Rougier-Lecoq, Mai Berezowské, Marie Hiszpańské či Jadwigy Simon-Pietkiewicz.

Adam Franciszek Jaźwiecki, pseudonym „Sandor“

V dějinách koncentračních táborů existuje zvláštní kategorie svědectví. Jsou jí kresby vznikající navzdory logice systému vyhlazování. Neměly zdobit ani zmírňovat realitu, ale uchovat ji. Jedním z nejvýznamnějších polských tvůrců tohoto typu vizuálního záznamu byl Franciszek Jaźwiecki (1900–1946) – vězeň KL Auschwitz, kreslíř a svědek, který s nasazením života zachycoval to, co mělo zmizet beze stopy. Měl solidní kreslířské a malířské vzdělání, neboť studoval na Akademii výtvarných umění v Krakově pod vedením takových mistrů, jako byli Fryderyk Pautsch a Teodor Axentowicz. Právě tento talent – za běžných okolností cesta tvůrčího rozvoje – se v podmínkách tábora stal zároveň prostředkem přežití i svědectví. Během první světové války byl Franciszek Jaźwiecki legionářem. Během druhé světové války pak působil v odboji.

V roce 1942 byl zatčen a uvězněn v Auschwitz. Tam se Jaźwiecki ocitl mezi vězni, jejichž výtvarné dovednosti byly využívány táborovou administrativou. Vytvářel mimo jiné technické kresby, tabule a užitkové práce – tato činnost mohla znamenat lehčí práci a větší šanci na přežití. Zároveň však umělec učinil rozhodnutí mnohem zásadnějšího významu: začal tajně dokumentovat táborovou realitu. Část svých prací ukrýval, jiné předával spoluvězňům nebo je vynášel po částech. Dochovalo se jich jen málo – avšak dost na to, aby dnes tvořily jednu z nejvýznamnějších kolekcí vizuálních svědectví o Auschwitz vytvořených očitým svědkem.

Jadwiga Simon-Pietkiewicz

Ve skupině umělců dokumentujících šoa se nacházelo mnoho žen. Jednou z nich byla Jadwiga Simon-Pietkiewicz (1906–1955) – malířka, kreslířka a grafička. Po absolvování dívčího gymnázia se vzdělávala pod vedením Adama Rychtarského v soukromé Škole malby a kresby Konrada Krzyżanowského ve Varšavě a následně studovala na Akademii výtvarných umění u Tadeusze Pruszkowského a Władysława Skoczylase. Aktivně se účastnila uměleckého života hlavního města a za svou tvorbu opakovaně získávala ocenění.

Po vypuknutí druhé světové války vstoupila do odboje. V roce 1941 sdílela osud mnoha Poláků, neboť byla zatčena a uvězněna ve věznici Pawiak. Již tam se začala věnovat dokumentování vězeňského života a vytvářela mimo jiné portréty spoluvězeňkyň, včetně Karoliny Olszyńské a Zofie Kwiecińské. Ve své práci používala pastelky a kreslila na balicí papír. V září téhož roku byla převezena do koncentračního tábora Ravensbrück. Tam pracovala v tzv. Kunstgewerbe, kde se zabývala mimo jiné malováním dřevěných hraček. Tajně však zachycovala události odehrávající se v táboře a portrétovala oběti nacistických lékařských experimentů, mimo jiné v dílech jako „Babička Belawender“, „Maria Grabowska operovaná experimentálně v Ravensbrücku“, „Ošetřovatelka z Osvětimi“ či „Ukrajinky při práci“.

Zajímavé je, že malování portrétů si u ní objednávaly také dozorkyně. Ne všechna díla přežila válku. Některé práce byly z tábora vyvezeny, jiné zůstaly ukryty v jejím lůžku. Ty z první skupiny byly převezeny do Varšavy, ale shořely během povstání. Naproti tomu ty druhé se dochovaly. Když se jí 25. dubna 1945 díky pomoci Švédského červeného kříže podařilo opustit tábor a odjet do Švédska, vzala si s sebou také kreslířskou dokumentaci zločinů páchaných v Ravensbrücku. Po odchodu z místa utrpení vytvořila cyklus „Vize z tábora“.

licence CC BY-SA 2.0

Maria Hiszpańska-Neumann

Maria Hiszpańska-Neumann (1917–1980) studovala ve 30. letech 20. století na Akademii výtvarných umění ve Varšavě. Během druhé světové války prokázala hrdinství a angažovanost v činnosti Svazu ozbrojeného boje. Tato rodačka z Varšavy byla v roce 1941 zatčena. Nejprve byla vězněna v Radomi, později se ocitla v Pińczówě, odkud byla 10. dubna 1942 deportována do tábora Ravensbrück-Neubrandenburg. Vězeňkyně s číslem 10219 během pobytu v táboře vytvořila přibližně 400 kreseb a stala se – jak píše Renata Osiewała – „kronikářkou lidského utrpení a ponížení“.

Přežila. Po návratu do Varšavy začala pracovat jako grafička a malířka, navrhovala potravinové lístky a městské erby. Věnovala se také ilustrování knih a vytváření kreseb k básním mimo jiné Marie Konopnické („I město i vesnice – to je jeden náš svět“), Kazimiery Jeżewské („O Kacperkovi z Varšavy“) či Marie Kownacké („Květinky Małgorzatky“). Na táborové peklo nikdy nezapomněla. Po léta vytvářela kresby zobrazující scény reality, s níž se musela v Ravensbrücku vyrovnat.

Mnoho jejích prací bylo předáno tamnímu muzeu a také Institutu paměti národa. Byly zpřístupněny v Centru vzdělávání IPN Przystanek Historia ve Varšavě. Jak připomíná Renata Osiewała, práce pocházející z „Táborového cyklu“, vytvořené jak v táboře, tak po osvobození, byly publikovány v knize Kazimierze Jaworského „Srdce za drátem. Vzpomínky ze Sachsenhausenu“ z roku 1959 a rovněž doplnily sbírku poezie „Ravensbrück. Táborové básně“, vydanou v roce 1961.

Mieczysław Kościelniak

Svůj podíl na dokumentování táborového života a na zprostředkování pravdy o německých zločinech měl také Mieczysław Kościelniak (1912–1993), malíř a ilustrátor z Kalisze, který studoval v ateliéru Józefa Mehoffera na Akademii výtvarných umění v Krakově. Ve svém životopise má i vojenskou kapitolu, neboť v letech 1933–1935 absolvoval vojenskou službu u dělostřelecké jednotky ve Wrześni a po vypuknutí druhé světové války se zúčastnil zářijového tažení roku 1939. V bojích v řadách 70. pěšího pluku se mimo jiné účastnil bitvy nad Bzurou.

Po zatčení v roce 1941 byl uvězněn v koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau. Tam se zapojil do činnosti konspiračního Svazu ozbrojeného boje. Byl mu svěřen úkol dokumentovat události, které měl zachycovat v kresbách. Celkem vytvořil více než 300 děl, která se později dostala do Státního muzea Auschwitz-Birkenau v Osvětimi. Tyto kresby byly potají vynášeny z tábora dalšími osobami zapojenými do odboje. Po skončení druhé světové války byl Ministerstvem kultury a umění pověřen podílem na vytváření muzea v Osvětimi, které vznikalo na místě bývalého vyhlazovacího tábora. V roce 1955 byla jeho práce oceněna – obdržel Zlatý záslužný kříž za uměleckou činnost během pobytu v koncentračních táborech.

Esther Lurie

Esther Lurie (1913–1998) byla malířka pocházející z Lotyšska, absolventka scénografie a kresby v Belgii. Když navštívila svou sestru v Kaunasu, vypukla válka. Obě ženy se v roce 1941 ocitly v kaunaském ghettu. Již tehdy začala se svou dokumentační prací. Brzy na sebe upozornila Judenrat (židovskou radu) a na její podnět obdržela zadání oficiálně dokumentovat život v ghettu pro tajný archiv, což jí poskytlo určitou ochranu.

O dva roky později, v očekávání blížící se likvidace ghetta, zakopala více než 200 svých prací v keramických nádobách pod domem své sestry. K likvidaci skutečně došlo v červenci 1944. Lurie byla poté deportována do koncentračního tábora Stutthof a později do jeho pobočného tábora Ľubica, kde pokračovala v kreslení a často vyměňovala portréty za krajíc chleba.

Práce vytvořené Lurie, dokumentující život v koncentračním táboře, splnily svou dokumentační funkci. Byly totiž využity během procesu s Adolfem Eichmannem, válečným zločincem odsouzeným za genocidu, jako důkazy spáchaných zločinů. Své kresby předala paměťovým institucím, jako jsou Yad Vashem a Dům bojovníků ghetta.

Maja Berezowska

Maja Berezowska (1892/3–1978) učinila ze svého umění akt odporu i nástroj přežití během druhé světové války. Malířka a karikaturistka narozená v Baranovičích, ležících v západní části Běloruska, byla před válkou uznávanou umělkyní, známou svými jemnými, erotickými grafikami publikovanými v populárních časopisech. Zlom v jejím životě nastal v roce 1935, kdy ve francouzském časopise „Ici Paris“ zveřejnila sérii karikatur Adolfa Hitlera nazvanou „Milostné příhody sladkého Adolfa“. Tyto posměšné a odvážné kresby vyvolaly skandál i soudní proces v Paříži a sám Hitler na tuto urážku nikdy nezapomněl. Právě tyto kresby měly být důvodem, proč byla po letech cíleně vypátrána a v lednu 1942 zatčena gestapem ve Varšavě.

Nejprve byla uvězněna na Pawiaku a o několik měsíců později, poté co obdržela oficiální rozsudek smrti za „urážku Hitlera“, byla deportována do ženského koncentračního tábora Ravensbrück. Díky pomoci spoluvězeňkyň, které jí pašovaly kreslicí potřeby, zachycovala každodennost tábora. Portrétovala spoluvězeňkyně z cely i z tábora a vědomě se odkláněla od realistického dokumentarismu. Zobrazovaným ženám dodávala ruměnec, přidávala jim na kráse i tělesné plnosti a činila je „zářícími zdravím“. Zkrášlování podob vězeňkyň nemělo zakrýt pravdu, ale představovalo akt psychologického odporu a péče. Činila tak, aby dodala naději jak portrétovaným, tak jejich rodinám.

Druhým proudem její táborové tvorby bylo zachycování žánrových scén, jako byly apely, práce či přípravy na tajně organizované kulturní události, například táborová novoroční revue. Její tvorba nebyla jen záznamem, ale také činností, která udržovala lidskost – její vlastní i ostatních. Maja Berezowska tábor přežila. Po osvobození Ravensbrücku v roce 1945 odjela na rekonvalescenci do Švédska a v roce 1946 se vrátila do Polska, kde až do konce života pracovala jako ilustrátorka a scénografka.

Albin Maria Boniecki

Svou tvorbou dodával naději vězňům také Albin Maria Boniecki (1908–1995). Byl sochařem, absolventem Akademie výtvarných umění ve Varšavě, vojákem Zemské armády a vězněm koncentračního tábora Majdanek (KL Lublin), kde se jeho umění stalo aktem odporu i prostředkem pomoci spoluvězňům. Jeho nejvýznamnější díla vznikla v nelidských podmínkách koncentračního tábora.

Využívaje souhlasu vedení SS s „zkrášlováním“ areálu před návštěvou Červeného kříže vytvářel Boniecki sochy s dvojím, skrytým významem, které vězňům přinášely naději i reálnou pomoc. Jako první vznikla „Žába“. Podle Bonieckého plánu měla být záminkou k vybudování vodní nádrže. Jak uvedla Irena Siwińska: „Lest se podařila: na III. táborovém poli esesmani souhlasili se zřízením takové nádrže.“ Následně vytvořil „Želvu“. Tato socha odkazovala na heslo tzv. „malého sabotáže“, které znělo „Pracuj pomalu“. Dílo mělo vyvolávat úsměv a připomínat odpor prostřednictvím pomalého vykonávání práce. Dalším byl „Ještěr“, představující narážku na konspirační Svaz ještěrky. Za zmínku stojí také Sloup tří orlů, symbolizující svobodu, bratrství a vítězství. Práce na tomto sloupu chránily vyčerpané vězně před smrtí, poskytovaly jim lehčí práci a chvíli oddechu.

Imre Holló

Ne všichni dokumentaristé holokaustu byli vzděláním umělci. Imre Holló (1898–1967) byl vystudovaný zubní lékař, který vedl stomatologickou praxi v Sátoraljaújhely. Během první světové války bojoval v řadách uherské armády a padl do ruského zajetí. Po vypuknutí druhé světové války byl internován v budapešťském ghettu. Odtud byl v červnu 1944 deportován do koncentračního tábora Auschwitz, odkud byl následně převezen do AL Riese Dörnhau v Sovích horách, který byl pobočným táborem koncentračního tábora Gross-Rosen. Nacházel se v areálu továrny na koberce v Dörnhau (dnes Kolce u Głuszyce).

Holló tajně vytvořil unikátní sérii kreseb zobrazujících každodenní život v táboře Dörnhau. Dokumentoval životní podmínky v táboře, otrockou práci vězňů, apely, scény týrání vězňů ze strany dozorců, bití i popravy. Své práce vytvářel černým a modrým inkoustem na kouscích kartonu pocházejících z reklamních prospektů. Následně kresby ukrýval ve slamnících postelí. K tomuto účelu však vybíral pouze místa, kde pobývali vězni nemocní tyfem, díky čemuž nebyly zničeny.

V 50. letech předal 49 kreseb Maďarskému národnímu muzeu v Budapešti. Jeho práce se nacházejí také ve sbírkách United States Holocaust Memorial Museum ve Washingtonu. Stojí za zmínku, že je lze vidět i v Polsku, neboť v prosinci 2018 byla ve Štolách ve Walimi otevřena stálá výstava grafik vytvořených Holló během jeho pobytu v táborech. Jedná se o kopie děl, které autor předal Národnímu muzeu v Budapešti.

Shrnutí

S ohledem na výše uvedené příklady činnosti vězňů a vězeňkyň koncentračních táborů lze konstatovat, že táborové umění připomíná rozsah násilí moderního státu, který dokázal organizovat smrt průmyslovým způsobem, i lidskou schopnost zachovat smysl i tehdy, kdy měl být veškerý smysl popřen. Táborové umění, jak oficiální, tak i vznikající nelegálně, v celé své tragické a komplexní škále zůstává jedním z nejdůležitějších svědectví éry šoa. Tyto předměty vypovídají nejen o zločinech, ale především o nezničitelné potřebě krásy, důstojnosti a duchovního odporu.

***

Redakční poznámka

Článek vznikl ve spolupráci Evropské sítě Paměť a solidarita s historickým portálem Histmag.org v rámci kampaně připomínající Mezinárodní den památky obětí holokaustu, který se připomíná 27. ledna.

***

Bibliografie:

 

• Sztuka obozowa [online:] www.auschwitz.org, přístup dne 17.01.2026.
• Dina Babbitt [online:] www.telegraph.co.uk, přístup dne 17.01.2026.
• Dina Babbitt: Painting her way out of hell [online:] www.arolsen-archives.org, přístup dne 17.01.2026.
• Holló Imre [online:] www.collections.milev.hu, přístup dne 17.01.2026.
• Oral history interview with Dina Babbitt [online:] www.collections.ushmm.org, přístup dne 17.01.2026.
• B. Czarnecka, Twórczość plastyczna Jadwigi Simon-Pietkiewicz w obozie koncentracyjnym w Ravensbruck. Personalizm somatyczny [in:] „Bibliotekarz Podlaski”, Ogólnopolskie Naukowe Pismo Bibliotekoznawcze i Bibliologiczne, 48(3)/2020, s. 69-91.
• H. Ćwięk, Sztuka przetrwania w KL Auschwitz na przykładzie Kazimierza Piechowskiego.
• K. Jaworski, Serca za drutem. Wspomnienia z Sachsenhausen, Lublin 1959.
• M. Mikrut-Majeranek, Mieczysław Kościelniak – dokumentalista zbrodni hitlerowskich – bohaterem Międzynarodowego Dnia Pamięci o Ofiarach Holokaustu [online:] www.histmag.org, přístup dne 17.01.2026.
• R. Osiewała, Maria Hiszpańska-Neumann – artystka książki [in:] „Acta Universitatis Lodziensis. Folia Librorum”, 13, s. 106, 2006.
• J. Różalska, Jadwiga Simon-Pietkiewicz [in:] Repozytorium ISPAN [online:] www.repozytorium.ispan.pl, přístup dne 17.01.2026.
• I. Siwińska, Sztuka i człowieczeństwo w obozowym piekle [in:] www.ipn.gov.pl, přístup dne 17.01.2026.
• A. Szałkowski, Grafiki dokumentujące zagładę, w Sztolniach Walimskich [online:] www.walbrzych.naszemiasto.pl, přístup dne 17.01.2026.
• B. Zgodzińska, Mieczysław Kościelniak [in:] „Słupia”, Biuletyn Stowarzyszenia Przyjaciół Muzeum Pomorza Środkowego w Słupsku, č. 8, březen 2003, s. 93-95.
• Sztuka z „fabryki śmierci” [online:] www.sw.gov.pl, přístup dne 17.01.2026.
• Sztuka w obozach koncentracyjnych [in:] www.ravensbruck.pl, přístup dne 17.01.2026.
• www.encyclopedia.ushmm.org, přístup dne 17.01.2026.