Fotograf Jindřich Štreit (*1946) je světově uznávaným dokumentaristou a pedagogem, který se zapsal do dějin české fotografie koncem sedmdesátých let dvacátého století ojedinělým souborem fotografií o zapomenutých moravských vesnicích. Fotografický cyklus, který pojmenoval prostě Vesnice je svět, vznikal nepřetržitě od roku 1978 až do nedávné současnosti. Štreit byl nejprve jako venkovský učitel, místní kronikář a později jako dispečer státního statku s vesničany ve velmi těsném kontaktu. Byl součástí jejich životů, udivovala ho specifičnost vesnického života, koncentrace životních situací, radostí i tragédií na jednom místě. Ve svých fotografiích se vždy snažil se o všeobecné a maximálně srozumitelné postižení hlavních rysů lidského života tak, jak se mu je dařilo pozorovat a odkrývat v jednotlivých a konkrétních životních situacích sledovaných rodin, dětí, partnerů či kolegů na pracovišti. Do Štreitova života však velmi tragicky zasáhla politická moc. V roce 1982 připravila pražská výtvarnice Alena Kučerová (*1935) na tenisových kurtech pražského sportovního oddílu Sparta neoficiální výstavu současného českého umění Setkání. Štreit se na výstavu pečlivě připravoval: „Chtěl jsem tam představit sovinecké fotografie, které jsem měl právě nachystané pro celostátní fotografickou výstavu v Olomouci. Nic zlého netuše jsem pozvání přijal a instaloval svou kolekci. Smršť, která nastala, byla katastrofální. Přijela policie, mé fotografie zabavila a celou výstavu zavřela. Druhý den po mém příjezdu do Sovince u nás proběhla třináctihodinová domovní prohlídka. V poutech jsem byl odvezen do vazební věznice v Ruzyni.“ Štreitova účast na této skupinové výstavě tedy skončila uvalením čtyřměsíční vazby za hanobení prezidenta i socialistické republiky. Poté už Štreit nesměl vykonávat učitelské povolání. Po návratu z vězení pracoval v zemědělském družstvu. Zde mohl, díky velkému pochopení kolegů, pokračovat ve fotografování. Fotoaparátem, který mu z osobních finančních darů pořídili kolegové, dále rozvíjel cyklus Vesnice je svět kritickými snímky ze zdevastovaného socialistického venkova, emocionálně autorskou výpověď o lidském údělu. Bez nadsázky se dá říct, že tím objevil pro světovou fotografii českou vesnici. A podobně jako jinému věhlasnému fotografovi Josefu Sudkovi stačil pohled z okna ateliéru, aby vytvořil fotografie, které nadchly diváky po celém světě, i Štreit nás svými fotografiemi přesvědčuje tom, že velké téma není třeba hledat daleko. A že pro autora není ani rozhodující, čím je a kde žije. A že jeho fotografie nejsou lokální, naopak všeobecně srozumitelné divákům po celém světě.

Štreit však zasáhl obecněji do neoficiálního (undergroundového) umění a kultury v období tzv. sovětské éry. V letech 1978-1989, tedy v období všeobecného politického útlaku a komunistické cenzury založil ve svém venkovském domě na Sovinci malou soukromou galerii, která se systematicky zaměřovala na podporu experimentálního a konceptuálního umění od autorů, kteří jinak z politických důvodů nemohli oficiálně vystavovat. Každá z akcí se odehrávala za dozoru státní policie a byla chápana jako společensko-politická konfrontace s všeobecně panujícím totalitním režimem. Šíři a systematičnost kulturních aktivit pořádaných Štreitem na Sovinci lze okrajově srovnat například s aktivitami polské galerie „Křivé kolo“ ve Varšavě či „Galerie Krzysztofory“ v Krakově v 50. a 60. letech 20. století nebo ateliéru György Galántaie v kapli v Balatonbogláru v Maďarsku v 70. letech 20. století či aktivitami slovenského konceputalisty a performera Alexe Mlynárčika v 80. letech 20. století.