První světová válka skončila v roce 1918 porážkou Ústředních mocností (tedy Německa, Rakousko-Uherska a Osmanské říše). Vítězství velmocí Dohody (Velká Británie, Francie, Rusko, Japonsko, Itálie a Spojené státy) mělo dalekosáhlé následky: Německo ztratilo kolonie a část svého území, rozpadlo se Rakousko-Uhersko, vznikly nové nástupnické státy jako Československo, Rakousko, Maďarsko, Jugoslávie, Polsko. Svět se tak rozdělil na blok vítězů a blok poražených a mocenské napětí se ukončením války nezmírnilo. Naopak, poražené mocnosti nepřestávají usilovat o revizi smlouvy z Versailles (1919), kterou vítězové poraženým nadiktovali tvrdé podmínky příměří.

V tomto ovzduší vzniklo na troskách Rakouska-Uherska i samostatné Československo. To se brzy stalo prosperující demokratickou republikou s bohatým kulturním životem, který měl své kořeny v období již před 1. světovou válkou, kdy se zde rozvíjely progresívní umělecké trendy. Svět zná především průkopníka světové abstraktní malby Františka Kupku nebo jinde nevídané a zcela ojedinělé kubistické stavby architektů Josefa Chochola a Josefa Gočára. V období mezi dvěma světovými válkami se Československo stalo jedním z významných center funkcionalismu a surrealismu, vznikly zde originální české avantgardní směry, jako byly poetismus a artificialismus. Praha, která dosud žila ve stínu Vídně a Budapešti, se rychle proměňovala v moderní evropskou metropoli. Zatímco v sousedních zemích se postupně dostávaly k moci fašistické či fašizující režimy, Československo zůstávalo až do roku 1938 demokracií a po Hitlerově nástupu k moci i útočištěm mnoha německých a rakouských emigrantů. [1]

Česká fotografie z období dvacátých až čtyřicátých let minulého století reagovala na kulturní a společenské změny spjaté se vznikem nového československého státu, hospodářskou krizí a světovou válkou. Ve fotografii se uplatnili vlivy moderních výtvarných směru a avantgardního umění. Fotografie reagovala na poetismus, konstruktivismus i funkcionalismus, později i surrealismus. Nově se uplatnila v oblasti grafického designu, knižní kultury, propagační grafiky i fotožurnalismu. K nejvýznamnějším autorům bezesporu patřili Jaromír Funke (1896–1945), Jaroslav Rössler (1902–1990), Eugen Wiškovský (1888–1964) a František Drtikol (1883–1961).

František Drtikol byl prvním českým fotografem, jenž dosáhl světového úspěchu. V počátcích své tvorby vycházel především ze secese a symbolismu, díla z jeho vrcholného období 1923–1929 byla výrazně ovlivněna kubismem, futurismem, expresionismem, abstraktním uměním i moderním tancem. Používal geometrické dekorace, dynamické pózy zdůrazňovala pomocí napjatých lan nebo použitím nakloněných rovin, na nichž nahé modelky ležely nebo stály. V některých případech bývaly modelky zobrazovány jen v siluetách nebo v rozostřených obrysech a hlavními motivy se stávaly samotné dekorace, nebo dokonce jen vržené stíny v pozadí. Ve svých dílech akcentoval ideál harmonické jednoty duchovní a fyzické krásy.

Jaromír Funke patří k nejvýznamnějším osobnostem české avantgardní fotografie. Ve své tvorbě reagoval na dobové tendence konstruktivismu a funkcionalismu, význam však měla i jeho publicistická a teoretická činnost. Funke své novátorské kompoziční postupy uplatňoval především v zátiších. V jeho kompozicích se skleněnými tabulemi, lahvemi, kuchyňským nádobím či mořskou hvězdou hrály hlavní roli stíny a odrazy světla, role předmětu už nebyla důležitá. Téma světla, transparentnosti a světelných reflexů vyvrcholilo v jeho cyklu Abstraktní fota z let 1927–1929, který patří k nejradikálnějším příkladům abstraktních tendencí v české fotografii. Funke také vytvářel fotografie v duchu konstruktivismu a nové věcnosti. Ve fotografiích z přelomu dvacátých a třicátých let také použil surrealistickou metodu neobvyklého setkávání předmětů v exteriérech (cyklus Čas trvá, 1930–1934) a zkreslení reality v odrazu na skle (cyklus Reflexy, 1929). [2]

Průkopníkem ryze abstraktní fotografie Jaroslav Rössler. Jeho práce z první poloviny dvacátých let jsou považovány za první ukázky abstraktního umění ve světové fotografii. [3] Při dlouhém expozičním čase a se speciálními rozostřenými objektivy fotografoval světla z reflektorů. Vytvářel kompozice z rozmazaných kruhů nebo vypouklých předmětů, které v divákovi evokují záblesky vzpomínek či horečnatých stavů. I jeho tvorba vycházela z podnětů konstruktivismu a abstraktního umění, částečně i z futurismu a nové věcnosti. Některé jeho fotografie formálně připomínají fotogramy Man Raye nebo László Moholy-Nagye. V letech 1923–1925 vytvářel kompozice složené z předmětů každodenní potřeby na pozadí geometrických tvarů vyřezaných z černobílé lepenky. Jiné kompozice znázorňují fragmenty kovových konstrukcí Petřínské rozhledny v Praze a pařížské Eiffelovky, které vnímal jako symbol modernity.

Ideály moderní fotografie, čerpající z myšlenek nové věcnosti, zastával i Eugen Wiškovský, přítele Jaromíra Funkeho. Jeho díla představují invenční spojení strohého pohledu fotografie se schopností imaginativního zachycení reality. Na přelomu dvacátých a třicátých let fotografoval zátiší z kovových tyčí, turbín a armatur, ve kterých uplatnil svůj cit pro detail. Předměty záměrně vytrhoval z kontextu, rytmicky je zmnožoval s cílem objevit nové a překvapivé významy. [4] Například jeho fotografie Izolátor s pružinou z roku 1935 a Měsíční krajina z roku 1929 dobře ilustrují jeho přesvědčení o vlivu tvarové psychologie na výstavbu kompozice fotografie. Ve fotografiích Wiškovského se prolíná objektivita dokonalého zobrazení detailů okolního světa se subjektivitou autorova pohledu, jeho osobitého vidění, myšlení a cítění, intelektu, vnitřního světa.

Česká fotografie se v období mezi dvěma světovými válkami dostala díky několika významným osobnostem na mezinárodní úroveň. Ve dvacátých a třicátých letech zde vznikla originální fotografická díla, která se výrazně podílela na vývoji světové umělecké fotografie.

1. Byli to například bratři Thomas (1875-1855) a Heinrich (1871-1950) Mannové, John Heartfield (1891-1968), Stefan Zweig (1881-1942) nebo Oskar Kokoschka (1886-1980).
2. Cyklus Reflexy lze chápat také jako reakci na dílo Eugena Atgeta (1857-1927).
3. Srovnej například s pracemi fotografů a umělců - Alvin Langdon Coburn (1882–1966), Paul Strand (1890–1976), Christian Schad (1894-1982).
4. Podobně postupoval ve svém díle i Edward Weston (1886-1958).