Poetismus je ryze český umělecký směr, který v sobě syntetizuje a převáří poznatky světových výtvarných směrů, jako byl kubismus, futurismus, konstruktivismus. Lze ho také chápat jako specifickou verzi evropského dadaismu. Inspiraci také čerpal z primitivního a naivního umění. Poetismus se rozvíjel v českém prostředí v období mezi dvěma světovými válkami, kdy evropské umění z velké části ovlivnily ruské a západoevropské avantgardy. Specifický český umělecký směr poetismus však nebyla programově příliš jasně vymezen, i když v průběhu 20 let bylo publikováno několik manifestů a teoretických studií o poetismu. Důležitou roli pro formování směru mělo umělecké sdružení Devětsil (1920-1931), které prostřednictvím svých členů vnášelo do domácích podmínek nové avantgardní myšlenky. Pod jednotným mottem malíře Františka Muziky „obraz je malovaná báseň“ se na pražské výstavě Poezie 1932 podařilo shrnout dobové tendence a díla představitelů poetismu, včetně počínajícího surrealismu. Pozdější vlivy poetismu lze najít i u tvůrců sjednocených ve Skupině 42. Široký proud českého poetismu osciloval mezi dadaismem a konstruktivismem a byl z určitého pohledu předstupněm surrealismu u nás.

Teoretické předpoklady poetismu formulovali hlavně výtvarný teoretik Karel Teige (1990-1951) a básník Vítězslav Nezval (1900-1950). Název jedné z Teigových studií, Stavba a báseň (1927), jasně naznačuje, o co v poetismu šlo: o propojení konstruktivistické jasnosti v obrazové (literární, architektonické) stavbě díla s jeho poetickým obsahem. Blízkost obrazu a básně byla popsána ve své době takto: „báseň má být nazírána jako obraz a obraz má být čten jako báseň“. Název lze vyložit jako šířeji chápaný termín poezie nebo také jako „umění žít a užívat“(Karel Teige).

Poetismus se nejvíce projevoval v literatuře (moderní meziválečná lyrika Nezvalova, Seifertova, Bieblova) a ve výtvarném umění. Jeho vlivy lze najít i ve scénografii a divadle (Osvobozené divadlo), filmu, méně už v sochařství. Ve všech zasažených uměleckých odvětvích se objevovaly lyrické novotvary (hra se slovy v poezii, fotomontáže a kolážování různých prvků ve výtvarném umění, dokonce i využití karikatury apod.) vycházející z okouzlení určitým okamžikem, gestem, náladou.

Autoři Karel Teige, Toyen (vlastním jménem Marie Čermínová, 1902-1981) nebo Jindřich Štyrský (1898-1942) české umění obohatili o novou formu - obrazovou báseň, což bylo umělecké dílo na pomezí poezie, asambláže a koláže. V drobnějším měřítku přinášelo postupy, které používali evropští dadaisté (viz merzbau) nebo ruští konstruktivisté (např. El Lisickij). Pod vlivem fotomontáží, které znali z obálek časopisů a knih, reklamních materiálů a plakátů ruských typografů a pedagogů a studentů z německého bauhausu vytvářeli na základě metody volné asociace nové kompozice. Spojovali například části fotografií s pohlednicemi, útržky novin a map. Obrazové básně byly často velmi prakticky využity v knižní kultuře – jako obálky nebo ilustrace avantgardních básnických či prozaických děl. Pro jejich vyznění byl důležitý kontrast obrazu a fragmentu textu, který dodával kompozici nadreálné napětí. Právě tyto prvky spojují dílo zmiňovaných autorů s počínajícím hnutím surrealismu. Právě Jindřich Štyrský vytvořil řadu fotografických cyklů inspiprovaných magickou tvorbou francouzského fotografa Eugena Atgeta (1857-1927). Také fotografie Františka Vobeckého (1902-1991) působí na první pohled jako koláře či fotomontáže, ale jedná se o promyšlené kompozice dvoj- a trojrozměrných objektů.