Po druhé světové válce, která drasticky zasáhla do všech společenských oblastí, fotografie z velké části přejala roli informačního média. V celosvětovém měřítku nastal rozvoj fotožurnalistiky, reportážní a dokumentární fotografie. V domácích podmínkách a po změně politické orientace, kdy liberální období a rozkvět země postupně nahradilo netolerantní politické zřízení vedené levicovou komunistickou stranou, však fotografie často reagovala na schematická doporučení a představy vyplývající z pouček socialistického realismu. Estetické hodnoty fotografie mnohdy ustupovaly politicky motivovanému obsahu díla. Fotografie přebírala roli propagačního média v tisku a časopisech. Ze svobodné a experimentální fotografické tvorby, rozvíjené v období mezi dvěma světovými válkami, se v průběhu padesátých let dvacátého století začala vytrácet běžná každodenní témata, žánry i momentky.

Jednou z prvních poválečných fotografických skupin, která mohla v Československu rozvíjet svou činnost, byla skupina olomouckých fotografů DOFO (1958–1975). Jednalo se o zájmové sdružení fotoamatérů, kteří profesně působili v dělnických a technických profesích, pracovali v továrnách a výrobních podnicích. A pro komunistický režim nebyli ideologicky závadní. Ve své tvorbě kladli důraz na originalitu vidění a imaginativní výklad skutečnosti vytvářený v souladu s vnitřním naladěním autora. Společným programem skupiny se stala především „nevšední interpretace skutečnosti“. V určitém směru se také členové skupiny nezáměrně dotkli dobového trendu, který reprezentovalo hnutí „subjektivní fotografie“, který na několika mezinárodních výstavách prosazoval německý fotograf Otto Steinert (1915–1978). Ten publikoval manifest, ve kterém napsal, že subjektivní fotografie znamená „humanizovanou individualizovanou fotografii“. Jednalo se o pokus o odděloz subjektivníh fotografii od komerční, dokumentární a žurnalistické fotografie. Skupina využila mnoho experimentálních technik používaných v Bauhausu před druhou světovou válkou, obsah fotografií odrážel subjektivní pocity tvůrců formou expresivních, strukturálních a často až halucinatorních obrazů. Hnutí bylo mezinárodní a zahrnovalo fotografy z Německa, Japonska, Švédska i Ameriky. Fotografové spojené se subjektivní fotografování jsou Harry Callahan, Thomaz Farkas, Gaspar Gasparian, Marcel Giro, Peter Keetman, Takashi Kijima, Siegfried Lauterwasser, Kiyoshi Niiyama, Toni Schneiders, Aaron Siskind, Otto Steinert, Christer Strömholm, Ludwig Windstosser.

Kulturní prostředí bývalého Československa kolem bylo poloviny 60. let 20. století, v němž členové skupiny DOFO tvořili, nabité progresivními směry, experimenty, relativní otevřeností. Dočasně liberální atmosféru, kdy vynikli takoví autoři jako byl filmový režisér Miloš Forman (*1932) nebo spisovatel Milan Kundera (*1929), násilně ukončila invaze sovětské armády do tehdejšího Československa v roce 1968.

Za duchovního otce celé skupiny byl od počátku považován Antonín Gribovský (1933–1989), původně strojní zámečník. Jeho zátiší, záběry z exteriérů či experimenty se solarizací zapadají do dobového proudu lyrického vidění světa. Naopak hledáním tvarově zajímavého detailu a vizuální atraktivitou struktury se zabýval Jaromír Kohoutek (1905–1976), fotograf výzkumného ústavu zelinářského v Olomouci. Námětem prací Jana Hajna (1923–2006) bylo absurdní setkávání předmětů v každodenním provozu. Tvorba Ruperta Kytky (1910–1993) oscilovala od krajinářské fotografie až po zájem o estetiku struktury či dobové tendence op artu. Progresivní a v českém kontextu ojedinělé jsou experimenty Jaroslava Vávry (1920–1981) nejen s barevnou fotografií, ale také při práci s optickými rastry. Nejen výtvarnou, ale i technickou a technologickou kvalitou snímků překvapoval ve své době Vojtěch Sapara (1923–2004), fotograf krajiny a nalezených zátiší. Ivo Přeček (1935–2006) se pohyboval na pomezí fotografie poetické i surreálné, věnoval se i vytváření fotografických objektů.

Tvorba všech členů skupiny svou závažností, dobovou aktuálností i důrazem na kvalitu přesáhla hranice regionu a včlenila se do kontextu vývoje evropské výtvarné scény. Některé snímky lze srovnat například s díly členů německé skupiny Fotoform. Experimentální práce některých autorů, jako byli Ivo Přeček, Jan Hajn, Antonín Gribovský a Jaroslav Vávra byly zařazeny do výstavy Surrealismus a fotografie, kterou připravil v roce 1966 Václav Zykmund ve spolupráci s Otto Steinertem pro Museum Volkwang v Essenu. Tato výstava, na které byla i díla Evy Fukové (*1927), Emily Medkové (1928–1985) a Viléma Reichmanna (1908–1991), byla jednou z mála akcí, které pomohly vřadit českou fotografii do evropských souvislostí.