Surrealismus byl a dodnes zůstal silnou uměleckou tendencí, která se projevovala nejprve v literatuře a poezii a posléze i ve výtvarném umění. Předpokladů surrealismu je mnoho, vedle dadaismu působila na jeho formování i fantaskní malba manýristů závěru renesance či metafyzická malba italských malířů. Teoretické předpoklady surrealistického hnutí definoval francouzský básník André Breton (1896-1966) jako spontánní a rozumem nekontrolovanou výpověď o tom, co se děje v lidském podvědomí. Surrealismus je osvobozením fantazie, pomáhá si výkladem snů (Freudova psychoanalýza), rehabilituje náhodu jako tvůrčí postup, uvádí mezi tradiční tvůrčí postupy automatické (nekontrolované) psaní a kresbu, využívá asociačních řetězců. Surrealismus s oblibou spojuje zdánlivě nesourodé prvky na základě určitého vnitřního významu. Nadto ještě pracuje s tzv. vnitřním modelem (odrazem podvědomí - vnitřního světa každého jedince), který se snaží zachytit (verifikovat, konkretizovat) buď výtvarnými, nebo literárními prostředky. Surrealisté v období mezi dvěma světovými válkami citlivě reagovali nejen na umělecké podněty svých předchůdců, ale také se kriticky vyjadřovali k politické a sociální situaci. Zajímavou souvislost lze najít s válkou v Maroku (1925), kterou surrealisté ostře odsoudili a přidali se na stranu pokrokových (tehdy levicových) sil. Následné spojení s marxistickou filozofií trvalo však jen do té doby, než byl odsouzen stalinský dogmatismus jako degradace původně pokrokových levicových myšlenek.

Raná dvacátá léta 20. století byla obdobím experimentů André Bretona automatickým psaním, které vyvrcholilo v roce 1924 vydáním Manifestu surrealismu (první období surrealismu). Největší rozmach surrealismu (tzv. druhé období surrealismu) trvá do začátku 2. světové války. Konec války odstartoval třetí období, které trvá dodnes, protože tvůrčí metody surrealismu (automatické psaní a kreslení, práce s podvědomím, sny, sexuálními touhami atd.) jsou stále aktuální.

V českém umění se surrealismus jako umělecká metoda začal prosazovat už před polovinou třicátých let minulého století. Z té doby pochází například Funkeho surrealistický snímek s typickým motivem oka Čas trvá z roku 1932 nebo velmi rané Rösslerovy fotokoláže s pařížskými motivy z doby jeho pobytu ve Francii (1927–1935). K autorům, kteří také výrazně zasáhli do domácího dění, a to nejen v souvislosti se surrealismem, patří především výtvarník a teoretik Václav Zykmund (1914–1984). Pravděpodobně už jako člen Skupiny Ra vytvořil Autoportrét s klecí, na němž se zachytil se skrumáží symbolických předmětů (klec, kyvadlo, hodinky). Jiné výrazové prostředky používal Miloš Koreček (1908–1988), Zykmundův souputník a rovněž člen skupiny. Experimenty s tepelnou destrukcí fotografické emulze jej přivedly až k nefigurativnímu projevu. Tato technika, kterou pojmenoval fokalk, konvenovala nejen Bretonově teorii psychického automatismu, ale také originálně navazovala na pokusy Man Raye (1891–1976) s fotografií bez použití kamery. Představu o šíři tvorby ve skupině dokládá nejen autonomní fotografická struktura Josefa Istlera (1919–2000), ale i obsáhlý soubor prací Viléma Reichmanna (1908–1991). Jeho fotografie nezapřou bohatou autorovu imaginaci, která oscilovala od poetického pojetí reality přes zájem o strukturální abstrakci až po záznam nalezených objektů.

Okruh pražských surrealistů reprezentují práce Emily Medkové (1928–1985) a Libora Fáry (1925–1988). Snímky Medkové, jako jsou Dvě hlavy I nebo Strach ze šedesátých let minulého století, vznikaly jako metaforické, náhodně objevené kompozice. Fotografie Zeď spadá do poválečného období, ovlivněného magickým realismem fotografií Jindřicha Štyrského (1899–1940), estetikou Skupiny 42 a fotografiemi Miroslava Háka, Jiřího Severa (1904–1968) či Viléma Reichmanna. Pro svůj výrazný strukturální a texturální charakter bývají také publikovány v souvislosti s domácí verzí poválečné strukturální abstrakce, informelem.

Dílo Libora Fáry je spojováno hned s několika obory. Kromě malby, grafiky či scénografie zasáhl také i do fotografie. Společně s fotografem Karlem Cmíralem vytvořili v letech 1944–1948 sérii environmentů s typickými surrealistickými rekvizitami (hodiny, mrtvé ryby, sítě, figurky, umělé končetiny), propojených asociativními a nečekanými vazbami. [1]

V úzkém kontaktu se surrealistickým okruhem, především s Emilou a Mikulášem (1926–1974) Medkovými nebo sochařem Janem Koblasou (*1932), byl i Čestmír Krátký (*1932). Původním zaměřením etnograf se záhy vyprofiloval jako fotograf struktur a destruovaných objektů. Vedle Aloise Nožičky (*1934) a Karla Kuklíka (*1937) bývá proto řazen mezi přední české fotografy informelu a pozdního surrealismu šedesátých let dvacátého století. K tomuto okruhu měl blízko také Stanislav Benc (*1935). Blízké spojení struktury a imaginativní stránky nalezených předmětů zaznamenával ve svých dílech ze šedesátých let dvacátého století také Ladislav Postupa (*1929). [2]

Dalším autorem, který do uměleckého dění zasáhl z pozice jiného oboru, byl Jiří Sever (vlastním jménem Vojtěch Čech), expert v oboru syntetických barviv a aromatických látek. Jeho snímky jsou plné skrytých dějů a poetických obrazů. O generaci mladší byl Jiří Erml (1945–2008), který koncem šedesátých let dvacátého století odešel do New Yorku. Jeho tvorba ještě před emigrací je plná morbidních výjevů a tajemných spojení. Inscenovaná zátiší jsou komponována z usychajících listů, laboratorního skla a mrtvolek hlodavců či hmyzu. Zhruba ve stejnou dobu odešla za oceán i Eva Fuková (*1927). Její tvorba se v určitých momentech také dotkla surrealistických východisek, a to především v metaforickém přístupu ke zobrazení reality a kolážování jejích dílčích momentů. Rovněž některé fotografie klasiků české fotografie Václava Chocholy (1923–2005) nebo Miroslava Háka, kteří spadají do širokého imaginativního a poetického proudu domácího umění po roce 1945, lze považovat za surrealistické projevy. U Chocholy se jedná například o bizarní Portrét Salvádora Dalího z roku 1968, u Háka o snímky nečekaných a absurdních spojení v duchu Duchampovy metody ready made.

1. Hana Rousová et al., Konec avantgardy? Od mnichovské dohody ke komunistickému převratu. Arbor vitae, Řevnice 2011, s. 190.
2. Surrealistické incidence. Česká fotografie šedesátých let / Surrealist incidence. Czech photography (Stanislav Benc, Čestmír Krátký, Karel Kuklík, Alois Nožička, Ladislav Postupa, Vilém Reichmann, Jiří Sever). Pražský Dům fotografie, 26. 9.–30. 10. 1996.